Výzkum kostí nalezených v oblasti Gibraltaru a Asturie přinesl vědcům překvapení. Prokázal totiž, že před dvěma tisíci lety ve Středozemním moři plavaly velryby, o nichž se předpokládalo, že do těchto vod nikdy nezavítaly. A je možné, že staří Římané si díky nim troufli na větší úlovky, než se dosud předpokládalo. 

Migrační trasy moderních velryb můžeme sledovat pomocí dálkového snímkování, lokátorů a dalších technických vymožeností. Ani ty nejlepší "hračky" nám ale neřeknou o chování velryb všechno. Zcela nepoužitelné jsou potom při studiu vymřelých kytovců. Otázky, zda migrovaly už nejstarší třetihorní velryby, kudy jejich trasy mohly vést, nebo jaké faktory prostředí migraci ovlivňovaly, proto donedávna zůstávaly záhadou. Jak se ale nově ukazuje, takřka dokonalý záznamník o pohybech dávných kytovců možná zachovali svijonožci přisedlí na jejich tělech.

Na první pohled by se mohlo zdát, že tak ikonická zvířata jako velryby už před námi neskrývají žádná tajemství. Pozornost lidí – ať už přírodovědců, umělců, nebo velrybářů – poutaly odpradávna a pronikly dokonce i na stříbrné plátno. O jejich tělesné stavbě, fyziologii i zvycích bychom měli vědět první poslední. Teprve nedávno však biologové odhalili, proč se některé druhy velryb v létě sdružují na mělčinách a zdánlivě nesmyslně se otírají o kameny.

Ve vodách u Aljašky bylo v posledních týdnech objeveno devět mrtvých plejtváků myšok, kteří patří mezi ohrožené druhy. Vědci se snaží zjistit, co velryby zabilo, protože nenesou žádné známky zranění.

Vody je na naší modré planetě zdánlivě tolik, že si leckdo může myslet, jak v ní utopíme libovolné množství odpadu. Jak navíc ukazují zkušenosti odborníků i laiků, neúnosné množství odpadu je pouze jedním z faktorů, ohrožujících nejrozsáhlejší ekosystém na planetě.