Je to intimní a něžná záležitost. Své mládě přitom kojí matka, která váží téměř tolik jako naložený kamion.

Už téměř třicet let se v Dánském přírodovědném muzeu nachází podivná lebka jedné podivné velryby. Nyní se vědcům z Kodaňské univerzity konečně podařilo zjistit, komu patří. Jde o hybrida běluhy a narvala, což znamená to, že se tito dva kytovci mohou pářit. Jde o první důkaz tohoto aktu, který je v přírodě naprosto jedinečný.

Historie evolučních zákrut hovoří jasně - jak delfíni, tak i velryby byli v minulosti obojživelnými tvory. V průběhu let se přeorientovali na mořské prostředí, a končetiny tak u nich přestaly připomínat nám známé zvířecí nohy. Objev fosilií prehistorického velrybího druhu Peregocetus pacificus ukazuje, jak na tuto změnu mohlo dojít.

Migrační trasy moderních velryb můžeme sledovat pomocí dálkového snímkování, lokátorů a dalších technických vymožeností. Ani ty nejlepší "hračky" nám ale neřeknou o chování velryb všechno. Zcela nepoužitelné jsou potom při studiu vymřelých kytovců. Otázky, zda migrovaly už nejstarší třetihorní velryby, kudy jejich trasy mohly vést, nebo jaké faktory prostředí migraci ovlivňovaly, proto donedávna zůstávaly záhadou. Jak se ale nově ukazuje, takřka dokonalý záznamník o pohybech dávných kytovců možná zachovali svijonožci přisedlí na jejich tělech.

Na první pohled by se mohlo zdát, že tak ikonická zvířata jako velryby už před námi neskrývají žádná tajemství. Pozornost lidí – ať už přírodovědců, umělců, nebo velrybářů – poutaly odpradávna a pronikly dokonce i na stříbrné plátno. O jejich tělesné stavbě, fyziologii i zvycích bychom měli vědět první poslední. Teprve nedávno však biologové odhalili, proč se některé druhy velryb v létě sdružují na mělčinách a zdánlivě nesmyslně se otírají o kameny.

Je nejtlustším zvířetem na světě velryba, hroch, nebo mrož? Nebo je překoná jiné zvíře? Velká tloušťka se netýká jenom lidí. V přírodě se zvířatům dokonce může vyplatit.