Je horší přežívat ve vegetativním stavu, nebo být v kómatu, ve kterém člověk vnímá, ale je uvězněn v nehybném, nefunkčním těle a nikdo o tom neví? Unikátní vědecká metoda umožňuje se na to pacientů zeptat přímo. Odpovědí pomocí myšlenek.

Na celém světě existuje skoro 30 milionů lidí trpících Alzheimerovou chorobou. Toto neurodegenerativní onemocnění dodnes není zcela pochopené a pátrání po jeho příčinách stále pokračuje. Nová studie nyní přidala významný dílek do skládačky vzniku choroby. Poprvé totiž otřásla představou, že Alzheimer je onemocnění, které se vyskytuje jen u lidí. Stopy velmi podobné nemoci byly totiž pozorovány i šimpanzů.

Nový přístup k léčbě potíží po rozchodu partnerů propagují v Kanadě. Dvojice psychiatrů využila své zkušenosti z práce s lidmi stiženými posttraumatickou stresovou poruchou v unikátní terapii pro pacienty, kteří se těžce vyrovnávají se zklamáním v lásce. Podle některých odborníků má však tato terapie svá úskalí. 

Prevence je tím nejlepším způsobem, jak předejít zdravotním komplikacím. Zdravotníci ani pacienti přitom ale většinou nejsou zvyklí věnovat pozornost každé změně v těle. Objevují se však nápady, jak by tělo s trochou pomoci mohlo svůj stav telegrafovat do okolí. Naposledy výzkumnice Katia Vega spolu se svým týmem z MIT předvedla koncept biosenzoru DermalAbyss, které disponuje rozhraním právě ve formě chytrého tetování. 

Převalujete se v noci donekonečna v posteli? Až dosud měli lékaři za to, že nespavost způsobují čistě psychické faktory, jako je třeba přílišný stres, nebo rušivé okolí. Tým výzkumníků z nizozemské Vrije Universiteit Amsterdam je však přesvědčen, že identifikoval sérii genů odpovědných za nespavost. Studie by mohla vést i k terapii, která by snad dokázala vyléčit aspoň část insomniaků. 

Vyhubení pravých neštovic stálo miliardy dolarů a lidstvu zabralo několik desetiletí. Obnovit toto onemocnění ale možná brzy dokáže průměrný laborant za pár tisíc dolarů. Letošní objev pořádně zčeřil už tak bouřlivé vody výzkumu virových patogenů. Jaká jsou rizika moderních molekulárně-biologických metod? A jak by se k jejich kontrole měly postavit státy a mezinárodní instituce?