Zkuste si tipnout, jaké zvíře by přežilo jadernou válku. Docela dobrou šanci by mohly mít odolné a přizpůsobivé organismy jako potkani nebo švábi. Ještě silnější katastrofu by snad mohli "rozchodit" půdní bezobratlí nebo obyvatelé mořských hlubin. Posledními zvířaty na naší planetě by ale zcela jistě zůstaly želvušky.

S vědomím je to složité. Nejen, že dění ve své hlavě často nerozumíme ani my sami, ale o moc úspěšnější ve svých snahách o jeho pochopení nebyli ani největší učenci. A to se o tento fenomén zajímali už nejstarší filosofové a nepustil ani moderní psychology, biology a kybernetiky. Jisté je, že nějak souvisí s prožíváním emocí. Nejjednodušší organismy nejeví známky sofistikovaného uvažování a řídí se téměř výhradně reflexy, "vyšší" živočichové oproti tomu oplývají širokým emočním repertoárem a mají přinejmenším základy vědomí. 

Sépie obecné mají vychytaný způsob ochrany před predátory. Když se blíží žralok, zadrží dech, zacpou si žábry chapadly a ani nedutají. Nejenže díky zmražení na místě splynou s okolím, ale ještě tím kolem se sníží elektrické napětí. 

Myslíte si, že čím větší zvíře, tím má větší spermie? Chyba lávky, platí tu naopak nepřímá úměra. A navíc, ne všechny spermie mají tvar pulce.

Schopnost fluorescence, jinými slovy jev, při kterém chemická látka vyzařuje krátce po nasvícení vlastní světlo, je rozšířená mezi nejrůznějšími skupinami živočichů. Většinou se omezuje na povrch těla a nalezneme ji téměř výhradně mezi hlubokomořskými organismy – medúzami, korály, korýši, kopinatci, žebernatkami a rybami. Neměli bychom si ji ovšem plést s bioluminiscencí, aktivním vyzařováním světla pozorovatelným třeba u světlušek.

Ošetřovatelé v zoologické zahradě v americkém San Diegu museli utratit samici severního bílého nosorožce Nolu, trpěla stařeckými nemocemi včetně artritidy. Na světě tak už žijí jen tři poslední bílí nosorožci, všechny v zoo ve Dvoře Králové.