I když se s nimi v České kotlině příliš často nesetkáváme – přinejmenším ne v jejich nejničivější formě – zemětřesení jsou neodmyslitelnou metlou naprosté většiny lidských společností. Naše planeta je zkrátka geologicky aktivním tělesem a občas nám to dává pořádně najevo. Dosavadní pokusy předpovídat ničivé otřesy se nesetkaly s přílišným úspěchem. Možná ale existuje metoda, která by mohla být přesná.

Nadpis, pravda, trochu přehání. Ale ne moc. Nejpěstovanější odrůdu banánů možná brzo dožene osud, který jí byl vložen do vínku už při jejím vzniku, a vydá se po stopách svého pozapomenutého předchůdce. Náhrada je přitom v nedohlednu. Banány se tak mohou v extrémním případě stát v našich zeměpisných šířkách nedostatkovým zbožím.

Žraloci mají pověst nelítostných predátorů. Se značným přispěním hororových filmů bychom dnes jen těžko hledali obávanější dravce. Přestože se ale v obecném povědomí uchytili jako monstra, jejichž hlavní činností jsou útoky na bezbranné plavce, ve skutečnosti jde o fascinující, starobylou a velmi různorodou skupinu živočichů. 

Počátky evoluce mnohobuněčných živočichů byly všechno, jen ne nudné. Zkameněliny prvních provázaných spojenectví buněk složitějších než jednoduché kolonie prvoků a nápadně připomínajících dnešní mořské houby můžeme datovat až 650 milionů let do minulosti. Další evoluční cesty mnohobuněčných živočichů se ale ztrácejí v mlze. Většina z nich neoplývala pevnými částmi těla a drobné nechráněné měkkotělé organismy se zkrátka příliš dobře nezachovávají.

Otázka, jak to vypadá hluboko pod našima nohama, vzrušovala lidskou fantazii od nepaměti. Po většinu času si nezadala s otázkou, co se děje vysoko nad námi. Zatímco ale do vesmíru létá jedna sonda za druhou a počítače nestíhají analyzovat zajímavá data z astronomických observatoří, výzkum nitra naší planety zůstává daleko za očekáváním průkopníků geologie – o fantastických představách autorů dobrodružné literatury nemluvě. 

Velikost těla je jednou z nejdůležitějších vlastností živých organismů. Nejen, že ji máme neustále na očích, ale navíc souvisí s životními strategiemi různých druhů a potažmo i s jejich evolucí. Malé druhy v porovnání s příbuznými většího vzrůstu mají tendenci být krátkověké, produkovat více potomků třeba i za cenu úplného vyčerpání a vkládat méně zdrojů do rodičovské péče. Pro velké druhy platí většinou pravý opak.