Bez zeleniny a ovoce to prostě nejde, na tom se lékaři shodnou. Ovšem toho sníst, to už není tak jednoduché. Existují sice tabulky a všeobecná doporučení, jenže zdaleka neplatí pro každého. A navíc, není zelenina jako zelenina a není ovoce jako ovoce...

Teorií snažících se vysvětlit nezištné pomáhání druhým u řady zvířecích druhů i lidí je mnoho. Teď se mezi ně přidala jedna, která navrhuje, že za toto chování mohou infekce jinými organismy.

Všichni vědí, že na internetu často plýtvají časem na sociálních sítích a že jsou na svých chytrých telefonech závislí. Představa, že bychom se měli na pár hodin odpojit, v nás vzbuzuje abstinenční příznaky. Vědci pro to už mají dokonce i termín: digitální úzkost.

Pokus amerického mikrobiologa Briana Hanleye se dá sice považovat za hazard, rozhodně je však mimořádně zajímavý. Aby stimuloval růstový hormon a tím zabránil stárnutí, vpravil si do těla 'cizí DNA'. Stojíme na prahu éry superhrdinů tak, jak je známe z filmů? Jak jeho pokus dopadl?

Snad každý někdy zažil pocit, že mu konkrétní mrak plující po čerstvě vymetené obloze, hromada kamenů, skalisko, nebo hora neodolatelně připomněly určitou věc nebo osobu. Všeobecnosti tohoto prožitku ostatně nasvědčuje místopis bližších i vzdálenějších oblastí, kde se to různými kamennými starci a stařenami, čerty a pannami jen hemží, nebo železná pravidelnost, se kterou lidé objevují na ubrouscích, toustech a kouscích pizzy svaté obrázky. Jak je ale možné, že nás u některých tvarů mozek tak lehce ošálí? 

Růžový pepř možná není tak známý jako pepř černý, ale zejména v různých kořenících směsích se už i v Česku docela zabydlel. Kupodivu jde o plod rostliny jen velmi vzdáleně příbuzné pepřovníku černému. Zatímco původce černého pepře pochází z Indie, keřovité stromy pepřovce brazilského, které plodí jasně rudé kuličky růžového pepře, rostou až v daleké Jižní Americe.