Člověk

26. dubna 2026 uplyne přesně čtyřicet let od výbuchu reaktoru číslo 4 v Černobylské jaderné elektrárně. Za čtyři dekády se v opuštěné zóně vyloučení vytvořila jedna z největších nechtěných přírodních rezervací v Evropě, stovky tisíc lidí nikdy nemohly domů a mezinárodní komunita investovala přes 1,7 miliardy dolarů do ocelové klenby nad troskami reaktoru. V lese na okraji opuštěného Pripjati ale stále leží předmět, pro který řešení dosud neexistuje: obrovský průmyslový drapák, který v horkém létě 1986 přemísťoval radioaktivní suť z nejnebezpečnějšího místa na Zemi — a dodnes vyzařuje záření na úrovni, která za hodiny způsobí těžké zdravotní komplikace.

Pokud sledujete historické seriály a všimnete si, že zuby herců jsou neuvěřitelně bílé a rovné pro dobu, kdy moderní stomatologie neexistovala, nejste sami. Kritici to pravidelně zmiňují jako zásadní narušení historické věrohodnosti. Za touto drobností se skrývá větší otázka: jsme jako společnost tak posedlí bílými zuby, že jsme ztratili orientaci v tom, co vlastně zubní zdraví znamená? Podle zubní lékařky z University of California San Francisco odpověď zní ano.

Sedavý způsob života se dnes označuje za ekvivalent kouření, tichou pandemii a hrozbu pro veřejné zdraví. Pokud je sezení tak špatné, nestačí si prostě stoupnout? Práce vestoje je však také spojována s řadou zdravotních problémů. Jde o zjednodušené myšlení. Problém ve skutečnosti není ani jedno, ani druhé.

Nejznepokojivější zjištění výzkumu spánku není to, co nedostatek spánku dělá s vaším tělem. Je to to, co dělá s vaším úsudkem o vašem vlastním stavu. Průlomová studie z University of Pennsylvania sledovala 48 zdravých dospělých po dobu čtrnácti dní. Ti, kteří spali šest hodin denně, si po několika dnech přestali stěžovat na únavu — jejich subjektivní pocit ospalosti se stabilizoval. Přitom jejich kognitivní výkon se zhoršoval lineárně každý den dál. Do čtrnáctého dne dosáhla skupina se šesti hodinami spánku výkonnostní úrovně srovnatelné s člověkem, který nespal 48 hodin v kuse. Jejich mozek přestal být schopen změřit vlastní poškození.

Velké civilizace nejsou zavražděny. Spíše páchají sebevraždu. K takovému závěru dospěl historik Arnold Toynbee ve svém dvanáctisvazkovém díle A Study of History, v němž zkoumal vzestup a pád 28 různých civilizací. A v mnoha ohledech měl pravdu. Vyspělé civilizace se v drtivé většině případů zničí samy. Jejich sebezničení je však podporováno vnějšími vlivy. Vyspělost není spásou. Své o tom věděla Římská říše.

Každý onkolog ví, co je hemoglobin — a léčí anémii. Každý ví, co je absolutní počet neutrofilů — a léčí neutropenii. Ale málokdo sleduje absolutní počet lymfocytů, přestože roste přesvědčení, že právě tato hodnota rozhoduje o tom, zda se rakovina vrátí. Nová data prezentovaná 21. dubna 2026 na kongresu Americké asociace pro výzkum rakoviny (AACR) přidávají klíčový důkaz: post-COVID lymfopenie je u pacientek s rakovinou prsu ve stadiu 1 až 3 spojena se 2,46násobně vyšším rizikem vzdálené recidivy. Pacientky bez lymfopenie recidivu vůbec neprodělaly.