"Goblina" ostatně nalezl tým astronomů Scotta Shepparda a Chada Trujilla, který se zabývá hledáním potenciální deváté planety. 2015 TG387 jim k tomu nyní dává munici navíc. Má totiž podobně jako jiná vzdálená tělesa značně protáhlou oběžnou dráhu – momentálně se nachází zhruba 80 astronomických jednotek (jedna astronomická jednotka odpovídá vzdálenosti Slunce - Země) od středu sluneční soustavy. Kalkulace jeho orbity ale naznačují, že její nejvzdálenější bod se nachází rekordních 2037 astronomických jednotek daleko! Bod nejbližší Slunci je pak zřejmě jenom 65 astronomických jednotek.

"Nově objevené těleso je zatím třetím známým objektem tzv. vnitřního Oortova oblaku," říká astronom Petr Scheirich, "Jde o tělesa vyvržená na vzdálené dráhy při setkáních s obřími planetami v raných fázích vývoje Sluneční soustavy, jejichž perihely se následně 'zvedly' v důsledku působení gravitace naší galaxie nebo okolních hvězd."

Extrémně eliptická orbita se podepisuje na velmi dlouhé periodicitě – jediný "rok", čili oběh 2015 TG387 kolem Slunce, zabere zhruba 34 tisíc pozemských let. Když se 2015 TG387 nacházel na stejném bodě své orbity naposledy, Homo sapiens se radoval z kreslení prvních prokázaných nástěnných maleb…

Orbity tři známých sednoidů (pro plný náhled rozklikněte) | zdroj: Wikipedia Commons

Excentrická orbita není u sednoidů, pojmenovaných po tělesu 90377 Sedna, ničím výjimečným. Jedná se vlastně o základní kritérium této astronomické škatulky. Přítomnost už tří (a dost možná více) malých světů s podobnou oběžnou dráhou však zvyšuje šanci na přítomnost dalšího, zatím neobjeveného objektu.

2015 TG387 bychom totiž nikdy neobjevili, pokud by se nacházelo od Slunce dále. Po většinou jeho oběžné doby jsme dnes bez kapacit na jeho sledování. Z toho lze odvodit, že sednoidů může existovat velký počet. Většina z nich se nejspíše právě nachází příliš daleko na to, abychom je mohli vidět.  

"Planeta X" nebo "devátá planeta"?

"Těleso zase o jedno zvyšuje množinu objektů, na základě jejichž drah s podobnými vlastnostmi se předpokládá existence tzv. deváté planety. V médiích je označováno za trpasličí planetu, ale to je asi přehnané – při jeho rozměru cca 300 km vůbec nemusí splňovat podmínku hydrostatické rovnováhy," dodává Scheirich, "A už vůbec neredefinuje sluneční soustavu, jak se občas píše. Předpoklad deváté planety existuje již řadu let. Toto těleso je s ním konzistentní, ale pokud podobně silnými tvrzeními okořeníme každé další podobné objekty, nezbudou nám superlativy pro objev samotné deváté planety."

Hledání deváté planety tedy dále pokračuje – objev "Goblinu" přinejlepším statisticky zvyšuje šance na její existenci, skutečným důkazem však přesto stále není. V análech astronomie je devátá planeta jakýmsi soustavně unikajícím tématem.

"Planetu X" chtěl objevit již před víc než stoletím astronom Percival Lowell, jehož možná znáte pro jeho (později naprosto vyvrácené) tvrzení, že na Marsu existují uměle vyhloubené kanály. Později, pravda, došlo na objev Pluta, které by teoreticky mohlo Lowellovi nahrávat – Pluto však Lowellovu zařazení předpokládané Planety X neodpovídalo. Dnes tak mají astronomové všeobecně za to, že Lowellova "Planeta X" je asi stejně validním nápadem jako jeho nešťastné kanály...

Letos jsou tomu však čtyři roky, co se jiná verze hledání velkého tělesa za drahou Neptunu přesto obloukem vrátila jako bumerang. Nový termín pro potenciální vzdálené těleso tak zní "devátá planeta".

Ta se od Lowellovy původní teze liší  konceptem, ačkoliv jej rámcově může trochu připomínat. Byli to právě Sheppard a Trujillo, kdo potenciální možnost existence deváté planety postulovali. Do karet jim hraje především statistická anomálie v distribuci menších těles za drahou Neptunu – mezi ně tedy logicky spadá o 2015 TG387.

Spíše než šokantní identifikaci masivního tělesa za Neptunem budeme vzhledem k maximálním kapacitám dnešní astronomie nejspíše ještě dlouho odkázání právě na hledání podobných nepřímých důkazů. Pokud však jednou sklapne past, bude identifikace deváté planety největší událostí astronomie sluneční soustavy od objevu Neptunu v roce 1846.

Studie byla zveřejněna prozatím na arXiv, k publikaci byla nabídnuta i The Astronomical Journal.