To, že dinosauři nevymřeli, dnes ví každé malé dítě. Pravda, už se nesetkáme s takovými obry, jako byli Tyrannosaurus rex nebo Diplodocus. S dominancí obřích plazů ve všech suchozemských ekosystémech už to také není tak růžové, jako bývávalo. Jedna linie dinosaurů však vymírání na konci druhohor přežila a my se s jejími potomky setkáváme dodnes. Jde samozřejmě o ptáky. Konkrétní evoluční cesta, na které se z dvounohých teropodních dinosaurů stali drobní, obratní a aktivně létající ptáci, ale pořád skrývá řadu tajemství. Jedním z nich je, jak a kdy se vyvinul zobák a další typické rysy ptačí lebky.

Nejnovějším hitem populárně vědeckých webů je značně kontroverzní evoluční studie, která je označována jako "důkaz", že chobotnice nepocházejí ze Země, nýbrž jde o import z vesmíru. Jak už to v podobně šokantních "zjištění" chodí, celá věc je poněkud méně podložená, než bylo záhodno. V duchu odpovědi na většinu článků, které končí otazníkem, tak můžeme již nyní sdělit "Ne, chobotnice k nám z vesmíru nejspíše nepřiletěly". To však neznamená, že ve spekulativní rovině nemá zdroj celého zjištění některé zajímavé závěry.

Ve vývoji organismu neexistuje významnější období, než první dny po samotném vzniku embrya. Tato raná fáze je však i dnes prozkoumána a pochopena jenom částečně. To limituje nejenom možné korekční možnosti medicíny, ale také případné genetické terapie, které by mohly plod napravit – či vylepšit – již před narozením. V lepším chápání vývoje plodu však nyní učinili pokrok holandští vědci skrze nově vyvinutá umělá embrya. Zatím je otestovali na myších.

Člověk nemusí být botanik, aby věděl, že se určité květiny ve váze nesnesou, zatímco jiné vydrží čerstvé i několik dní. Za celým jevem nestojí žádné mystické sympatie, ale chemické látky, které rostliny vypouští do vody. V přírodě by podobné interakce mohly hrát ještě důležitější roli. Rostliny zde mohou vést své drobné "války" dlouhá léta, půdu si pomalu přizpůsobovat, zlepšovat či snižovat její příhodnost pro jiné rostlinné skupiny a zvát si na pomoc symbiotické spojence ve formě hub, bakterií a půdních mikroorganismů. Řídí se ale celé toto zápolení nějakými pravidly?

Řídce roztroušené polynéské ostrovy skrývají nejedno tajemství. Jedním z nich je otázka, kdo tato zrníčka pevniny rozhozená v tisícikilometrových vzdálenostech uprostřed největšího oceánu světa vlastně osídlil.

Depozitáře Národního muzea v Praze 150 let ukrývaly zkamenělinu šesticentimetrového stonku suchozemské rostliny staré 432 milionů let, která je podle vědců nejstarším makroskopickým rostlinným zbytek nalezeným na světě.