Ještě v polovině 70. let vědci předpokládali, že jsou všechny pozemské ekosystémy závislé na slunci. Záření naší životodárné hvězdy totiž umožňuje fotosyntézu, neboli spojování jednoduchých látek jako je voda a oxid uhličitý do složitějších organických látek – cukrů. V biologii potom mělo trochu nadneseně platit, že kam nemůže světlo, nemusí ani doktor. 

V přírodě můžeme nalézt řadu "přebujelých" orgánů, které na první pohled nikterak nepomáhají svým nositelům k přežití. Parohy jelenovitých sudokopytníků, masivní rohy brouků i ocasy pávů se vyvinuly působením pohlavního výběru. Všechny tyto ozdoby ale blednou před spermiemi octomilek, které mohou u některých druhů dosahovat až několikanásobku délky těla drobné mušky.

Plastové skládky, které vyrůstají na dně oceánů, dnes už nikoho nepřekvapí. Biliony větších či menších kousků plastů se ale vznáší i na hladině. Mapa ukazuje, kde se tyto oblasti s největší koncentrací nacházejí. Je jich plné i dovolenkové Středozemní moře.

Nedostatek vody trápí lidi napříč zeměkoulí, pomoct by ale mohla technologie původem z Chile. V tamní poušti Atacama vědci sbírají vodu z mlhy. 

Buňky lidí, všech mnohobuněčných živočichů, rostlin a hub, ale také jednobuněčných prvoků, obsahují řadu vnitřních komponent. Některé jsou zbytnější a v evoluci se u určitých skupin ztratily nebo výrazně pozměnily. Další se zdají daleko důležitější. Jednou z naprosto nezbytných součástek jsou – nebo se do nedávna zdály být – "buněčné elektrárny", mitochondrie. 

Po "pádu dinosarů" přišli na scénu prakticky ze dne na den savci. Jak je možné, že přežili katastrofu, která dinosaury vyhubila? Klíč k této hádance možná ukrývají ježury.