Fenomén parazitismu není v přírodě žádnou výjimkou. Dokonce je možné, že se získáváním energie a živin na úkor jiného organismu při jejich dlouhodobém soužití živí většina pozemských druhů. Jeden typ parazitického vztahu však ani dnes svou až hororovou makabrózností nepřestává uchvacovat fantazii laiků i odborníků. Jde o parazitoidy, organismy, jejichž potomstvo se vyvíjí v úzkém soužití s hostiteli, přičemž je pomalu zabíjí až do konečného pozření. 

Sir Isaac Newton dopsal poslední slovo, odložil brk a s lampou přešel k masivnímu stolu. Konečně měl chvíli i na, podle svého názoru, důležitější obor bádání - připravil si skleněnou nádobu, naplnil ji čirým roztokem a vedle odměřil soli kovů, které do nádobky nakonec opatrně vpravil. Jako mávnutím kouzelného proutku začal na dně růst kovově zbarvený stromek. Myslitel, který bude pozdějšími generacemi považován za jednoho z nejvýznamnějších fyziků, spokojeně pokýval hlavou. Měl za to, že se mu podařilo objevit tajemství života.

Každý, kdo někdy viděl kočku, ví, jak se její oči liší od našich. V noci si asi všimneme nejdříve tapetum lucidum, vrstvy odrážející světlo a usnadňující vidění za šera. Ve dne je ovšem daleko nápadnější jejich tvar. Na rozdíl od lidských se se totiž kočičí zornice díky speciálním přídatným svalům stahují do úzké svislé škvírky. Mezi zvířaty ale nejsou žádnou výjimkou. Podobné "výstřelky" mezi obratlovci nalezneme nečekaně často. Důvod těchto odlišností ale překvapivě zůstával až donedávna záhadou.

Termín neolitická revoluce je v učebnicích dějepisu zapsán tučným písmem. Obvykle následuje upřesnění, že jde o období, kdy lidé přešli od lovecko-sběračského způsobu života k chovu zvířat a pěstování rostlin. Tato změna však byla postupná a nejnovější poznatky ukazují, že začala o tisíce let dříve.

Historie života na naší planetě je poznamenána zářnými vzestupy i strmými pády. Období rozmachu, jako třeba prvohorní svět obřího hmyzu nebo druhohorní věk dinosaurů, zpravidla skončila hromadným vymíráním. Při něm v důsledku kataklyzmatické katastrofy zanikla velká část druhů, přičemž ty zbývající začaly svou expanzi v následujícím období nanovo. Mezinárodní tým geologů a paleobiologů se ale pokusil tento pohled obrátit tak trochu vzhůru nohami. Pro rozvoj života jsou totiž podle odborníků klíčové živiny. A právě dostatek či nedostatek nezbytných stavebních prvků se více než cokoli jiného odráží na jeho vzestupech a pádech.

Každý, kdo někdy choval sumečky, ví, že se jedná o nebývale charakterní stvoření. Na rozdíl od většiny ostatních akvarijních ryb jsou velmi aktivní, a pokud to usoudí za vhodné, klidně vás při krmení pocákají přímo do obličeje. Jindy si zase usmyslí, že se jim v akváriu už nelíbí, vyskočí ven a začnou si hledat nový domov – což v našich podmínkách téměř bez výjimky skončí jejich úplným vysušením. "Sumečci přísavky" rodu Ancistrus jsou ale přeci jen o něco klidnější. V tichosti se živí spásáním nárostů řas na stěnách akvárií, kamenech a kořenech, kde se přidržují svou ústní přísavkou.