Krátce před počátkem civilizace, před 12 800 lety, pomalu s koncem poslední doby ledové ustupovaly pevninské ledovce. Průměrné teploty rostly. Pak se však stalo cosi, co globální klima na další milénium nečekaně opět ochladilo o dva až šest stupňů Celsia! Vrší se důkazy, že ono nešťastné prodloužení poslední doby ledové mohlo mít kořeny v dopadu komety na zemský povrch.

Je jenom málo tak vděčných vědeckých témat, jako je vymírání na konci křídy alias "zánik dinosaurů". Událost způsobená nejspíše dopadem asteroidu na přelomu období K-Pg (křída-paleogén) je sice vzdálená zhruba 66 milionů let, pro své pohřbení celé jedné evoluční větve však jitří lidskou představivost dodnes. O to víc, že se v poslední době objevily teorie, že prehistorickým tvorům výrazně uškodily i tehdejší klimatické změny. Nová studie s tím však nesouhlasí.

Těžko bychom hledali ikoničtější symbol Austrálie, než jsou klokani. Exotičtí zástupci vačnatců se rozrůznili v mnoho druhů, obsadili celý kontinent a vyvinuli si vlastní způsob pohybu. Kdy se ale vlastně skákání s využitím svalnatých zadních nohou a silného ocasu objevilo? Poskakovali už první "praklokani", nebo se jedná o pozdější evoluční vynález?

Když by se na vás koncem triasu řítila třímetrová bestie s vizáží rozzuřeného nosorožce, nejspíše byste ji (tedy, pokud byste zrovna nebrali nohy na ramena) tipovali na dinosaura. Podle nejnovějších objevů ale mohlo jít o docela jiného tvora. Navzdory zažitým představám vás totiž do země nemusel zadupávat tvor z evoluční linie zahrnující dinosaury a ptáky, ale jeden z našich evolučních "bratranců" – savcovitý plaz rodu Lisowicia.

Legendární film Jurský park proslul scénou, ve které hrdinové poprvé uvidí dinosaury – obrovské brachiosaury – po příletu na ostrov Isla Nublar. Tomuto výjevu předchází daleko méně působivá, ale z vědeckého hlediska neméně pochopitelná scéna, při které se paleobotanička podivuje přítomnosti dávno vymřelých kapradin. Druhohory přitom byly stejně tak dobou opeřených teropodů, raných ptáků, nočních savců jako explozivního rozvoje krytosemenných rostlin. Zejména o počátcích poslední zmíněné skupiny toho příliš nevíme. Důležité nálezy z Číny, které posouvají stáří krytosemenných rostlin až o padesát milionů let, by ale situaci mohly výrazně změnit.

Zabalit slepici do hlíny, upéct a potom krustu i s pery sloupnout. Kdo by řekl, že podobným způsobem kdysi vznikly i jedny z nejvýznamnějších ptačích zkamenělin. Pravda, roli obyčejné hlíny zastala pryskyřice, z níž se po odpaření těkavých terpenů a dalších chemických přeměnách stal jantar. Jinak ale události nabraly stejný spád, jako když si kdysi lidé chtěli připravit drůbež. Díky tomu v barmském jantaru z jihovýchodní Asie nacházíme mimořádně zachovaná pera ptáků, kteří se zdejšími lesy proháněli v období křídy. Jak potom ukazuje nejnovější výzkum, před 99 miliony let nabýval ptačí pokryv těla nevídaných podob a mohl zahrnovat dokonce i nápadná, ale lehce vytrhnutelná pera s rolí důmyslné návnady.