Nacházejí se poblíž Země dva rozměrné "satelity", aniž bychom si jich doposud všimli? Zdá se, že ano – nejde však o pevná tělesa, nýbrž prachová mračna. Po více než půl století jejich existence astronomům unikala, nyní je však snad s konečnou platností objevil tým maďarských astronomů. Otevírá se tak nová možnost pro vědecké studium jiných světů, ale i riziko pro budoucí kosmické mise.

Ačkoliv je zemské jádro ukryté pod našima nohama, jeho poznání se doposud vzpíralo známým možnostem vědy. S nadsázkou lze říct, že více toho víme o povrchu Pluta, než kolik je potvrzeno o fungování pozemského jádra. Důvod tohoto rozporu je prostý - Pluto můžeme pozorovat z prolétající sondy, zatímco dostat se do jádra je o poznání náročnější i rizikovější. Nová práce chorvatsko-australského geofyzika Hrvoje Tkalčiče však přišla s možností nepřímé detekce projevů jádra - a podařilo se jí tak prokázat, že zemské jádro je skutečně pevné.

Magnetosféra je považovaná za nejvýraznějšího přirozeného ochránce pozemského života před nebezpečnou kosmickou radiací. Co však může nastat, když jednou kvůli přepólování o tuto ochranu Země přijde?

Na první pohled to bude znít jako poznatek ze světa astrologie – nejnovější práce se domnívá, že Jupiter a Venuše ovlivňují dění na Zemi! Namísto vlivu na to, že blížence a štíry čeká výhra v loterii, je však impakt našeho planetárního okolí daleko hůře měřitelný. Zdá se totiž, že oba světy v řádu stovek tisíců let nepatrně, v součtu však znatelně hýbou pozemským klimatem. A zdá se, že tento cyklus sahá nejméně 200 milionů let do minulosti.

Vodu jsme na Zemi zvyklí vídat ve formě řek, jezer a moří na povrchu. Konec konců, nepříliš hluboko pod zemí se nachází naše žhavé planetární jádro, které s představou tekuté vody příliš neladí. Analýza diamantů vyvržených z nitra Země nám však naznačuje, že realita je trochu složitější a pod povrchem se mohou nacházet vodní rezervoáry v tekuté podobě.

Přechod organismů na souš bývá právem považován za velký milník evoluce. Ať už se jednalo o rostliny, houby, nebo třeba členovce, teprve s jejich přechodem na pevnou zem vznikl globální ekosystém ve své dnešní podobě. Lidskou pozornost vždy nejvíce přitahovaly osudy svaloploutvých ryb, které v prvohorách daly základ pozemským čtyřnožcům, a stály tak i na počátku naší evoluce. Záhadou ovšem stále zůstává, co vlastně naše dávné předky na pevnou zem přivedlo. Jednalo se o náhodu, byli tam vytlačeni, nebo za celým přechodem stály nějaké dosud neznámé vlivy?