Lék na nesmrtelnost slibovali obchodníci s deštěm lidstvu nejspíše v každé době. Skupina vědců, kteří vyvíjejí různé terapie na prodloužení života, se však dušuje, že jejich přístup má poněkud vyšší šanci na úspěch. Moderní metody genové analýzy a editace totiž v posledních letech výrazně zvýšily naše povědomí o možných klíčových procesech stárnutí. Nyní přichází i první výsledky jednoho z léků, který nám věk může prodloužit. Po ročním testu na lidech však lze zatím jen říct tolik, že zatím nikoho nezabil.

Navzdory existenci genetiky prakticky už od jejího objevu platí, že předané zkušenosti nelze přenést z jedné bytosti na druhou. Říká se tomu Weissmanova bariéra a jedná se o vědecké dogma, které platí po víc než století. Několik posledních studií na hlísticích ale ukazuje, že se jeho definice zřejmě bude muset jistým způsobem upravit. Po několika polovičních studiích bylo totiž poprvé v praxi demonstrováno, že hlístice si dovedou předávat i vzpomínky/zkušenosti mezigeneračně!

Před sto lety lidé věřili, že na Marsu bují civilizace. Dnes víme, že by na jeho povrchu měl problém přežít i ten nejodolnější pozemský život. Jak podle dálkového průzkumu, tak podle výzkumných sond, které na Marsu přistály, může dnes rudá planeta hostit v nejoptimističtějším případě pouze malé populace vysoce odolných mikrobů. Nemohlo tomu ale být jinak v minulosti? Podle vědců se před miliardami let na povrchu Marsu rozkládaly celé oceány. Nový výzkum potom naznačuje, že tekutá voda mohla na povrchu Marsu vydržet velmi dlouho – možná do doby před jednou miliardou let, nebo ještě déle…

Měli jsme život na Marsu po celou dobu na dosah poměrně jednoduchých vědeckých aparatur? Možná ano – hned dvě studie z poslední doby totiž tvrdí, že relativně snadná analýza by mohla prokazatelně odhalit fosilizovaný život vepsaný do skal, popřípadě prozkoumat "podezřelé" struktury přímo na povrchu Rudé planety. Na výsledky podobných hypotetických úvah si však nejspíše ještě nějaký čas počkáme.

Jak přežil rybí druh Gulf killifish, který je citlivý na znečištění, v extrémně toxickém lodním kanálu v Houstonu? Kombinace rozsáhlé populace, dobrých genů a velkého štěstí pomáhá vysvětlit, jak tyto ryby dokázaly přežít v prostředí se smrtící hladinou toxinů – takovým množstvím, které by zabilo většinu živočichů. 

Trpasličí svět Pluto možná není členem klubu "skutečných" planet, to ale rozhodně neznamená, že ztrácí na významu. Již druhá práce naznačuje, že pod jeho povrchem by mohl být přítomný rozměrný tekutý oceán. Zdali je z vody, tekutého metanu či dusíku, sice ještě nevíme - a dlouho ani vědět nebudeme. Potvrzuje to ale, že tekutiny jsou ve vesmíru nejspíše čímsi zcela běžným.