Výzkumníci rudé planety rozdělili historii Marsu podle geologických dokladů na tři velké etapy. První pojmenovali Noachian. Toto období trvalo od vzniku planety do doby před zhruba 3,7 miliardy let. Většinu noachianu sice Mars bombardovaly dopady velkých kosmických těles, zároveň bychom zde ale nalezli celá jezera, řeky a oceány tekuté vody (třebaže ji asi nikdy nebylo tolik, jako na Zemi). V této době se tedy Mars příliš nelišil od naší planety a zdá se celkem pravděpodobné, že zde mohl vzniknout, nebo sem ze Země s vyvrženými horninami doputovat, život.

Časem však Noachian pomalu přešel v Hesperian. Ten trval dalších 500 až 1700 milionů let a nejlépe ho vystihuje termín "přechodné období". Aniž bychom rozebírali všechny konkrétní důvody, mezi které patří bezpochyby nepřítomnost deskové tektoniky, malá velikost tělesa, nebo slabé a pomalu zanikající magnetické pole, během hesperianu unikla většina marsovské atmosféry do kosmu a z planety podobné Zemi se stala suchá mrazivá pustina. Poslední období, Amazonian, proto na rudé planetě charakterizují podmínky podobné dnešku.

Nemohlo to ale všechno být trochu složitější? Vždyť máme určité doklady, že na Marsu může docházet k periodickým výtryskům tekuté vody ještě dnes. Stejně tak řada říčních koryt a jiných známek vodní aktivity naznačuje, že mohly vznikat ještě na konci hesperianu nebo dokonce později. Tým britských, amerických a francouzských vědců se proto rozhodl tyto doklady systematizovat.

Širší řeky bez většího větvení

Výsledky, které badatelé publikovali ve vědeckém časopisu Science Advances, přinesly nejedno překvapení. Především je ale podle nich pravděpodobné, že se v nějaké formě na Marsu vyskytovaly řeky ještě před miliardou let a dost možná i později.

Badatelé se zaměřili na různá měření a fotografie povrchu Marsu. Vytipovali koryta, která prakticky jistě vznikla působením srážkové vody, a následně je analyzovali. Měřili jejich sklon, šířku a kde to bylo možné, odhadli i hloubku. Spočítali rovněž velikost povodí, způsob, jakým se řeky klikatily krajinou, a velikost kamenů, které byly ještě schopné přenášet.

Třebaže se na Marsu kvůli řídké atmosféře a absenci srážek prvky povrchu dobře zachovávají, vědci stále museli se svými měřeními nakládat opatrně. Nelze například vyloučit, že břehy starších řek podlehly erozi ve větší míře a mohou se proto zdát širší. Řada koryt také mohla vzniknout při náhlých táních, nebo když přetekly velké vodní nádrže. Takové odchylky ale vědce příliš nezajímaly.

Výsledky ukázaly, že řeky na Marsu byly vzhledem ke svému povodí daleko širší než na Zemi. Rozdíl mezi dvěma planetami mohl být možná až dvojnásobný. Tento objev nezávisle potvrdily různé analýzy i způsob, jakým se řeky na marsovském povrchu klikatily. Ten totiž závisí právě na jejich šířce. Na vině je pravděpodobně nižší marsovská přitažlivost a převažující sklon povrchu. Poněkud překvapivě se na Marsu příliš nevyskytovaly větvené řeky. Ty přitom byly podle různých autorů běžné na rané Zemi. Zatím zůstává otázkou, zda za tím stojí materiál břehů nebo nějaký jiný faktor.

Sucho se sezónními přívalovými dešti

Ze stejných údajů můžeme odhadnout také průtok marsovských řek. Raná koryta v souladu s očekáváním odpovídají relativně vlhkému klimatu s dostatkem srážek. Poněkud překvapivě ale nemalá množství srážek, stejně jako občasná tání, dokládají i pozdní koryta z hesperianu nebo dokonce amazonianu. Pouze platí, že řeky z těchto období jsou omezené spíše na některé oblasti povrchu, nižší nadmořské výšky a jsou kratší. Rovněž podle dostupných údajů nevytvářely tak rozsáhlá přetékající jezera jako řeky dřívějších období. To vše odpovídá celkově suššímu prostředí se spíše občasnými, možná sezónními, táními a přívaly deště.

Vzhledem k tomu, že nejmladší ze studovaných koryt byly mladší než miliarda let, budeme nejspíše nuceni výrazně přepsat geologickou, nebo přinejmenším hydrologickou, historii Marsu. Zdá se, že srovnání se Zemí nemusí vždy vést k nejlepším výsledkům.

Vodní cyklus na rudé planetě se v pozdních obdobích její existence výrazně odlišuje od toho pozemského. I přes nízký atmosférický tlak ale v geologicky nedávné minulosti mohl umožňovat alespoň občasnou existenci tekuté vody. Jaké důsledky to má pro možný marsovský život? Zatím nevíme. Rozhodně je to ale pro něj spíše příznivá než nepříznivá zpráva.