Krev není voda. O tom, že je tato životodárná tekutina kolující našimi cévami opravdu unikátní, se mohl přesvědčit každý, kdo ji někdy daroval nebo přijímal krevní transfuzi. Ze záhadné, pro život nezbytné substance se přičiněním lékařů a biologů v průběhu 20. století vyklubala viskózní směs vody, nezbytných živin a krevních buněk – červených i bílých krvinek a krevních destiček. 

Američané ve skutečnosti nepřistáli na měsíci. Očkování způsobuje autismus. Už dávno je možné vyléčit AIDS nebo rakovinu. To je jen několik málo z rozšířených konspiračních teorií – tedy pokusů vysvětlit určitou událost či praktiku poukazem na skrytou machinaci skupiny mocných osob. Většina populárních konspiračních teorií odporuje nejen důkazům, ale i zdravému rozumu. Na druhou stranu, od aféry Watergate po sledování počítačů tajnými službami, úspěšnější i méně úspěšné konspirace jsou součástí lidských dějin. 

Jsou známé tisíce případů, kdy byli lidé odsouzeni neprávem jen proto, že se k vině z nějakého důvodu přiznali. Vědcům vrtalo hlavou, jak je možné, že v tu chvíli jejich "falešnou" pravdu najednou potvrdila řada svědků. 

Pohádky toho s vědou na první pohled mnoho společného nemají. Leckdo by dokonce mohl pochybovat, jestli je vůbec výzkum ústně tradovaných příběhů k něčemu dobrý. Rázně se tyto spekulace rozhodla utnout dvojice originálních vědců – literární historička a evoluční biolog. Dali dohromady údaje o rozšíření základních typů příběhů a aplikovali na ně metody, kterými se normálně studuje evoluční historie "stromu života". Výsledky předčily všechna očekávání.

Co mají společného nejnovější techniky genové manipulace, pokrok ve zkoumání kmenových buněk a hádající se američtí medikové? Zadními vrátky se k nám připlížila budoucnost. A dává o sobě hlasitě vědět. Zcela představitelnými a s nynější technikou uskutečnitelnými se stávají biomedicínské postupy, které ještě před pár lety vévodily vědeckofantastickým románům. Pokud se nevynoří nějaká zásadní překážka, během několika let bude zřejmě možné lidem transplantovat speciálně upravené zvířecí orgány či orgány vypěstované ve zvířatech z lidských buněk. Příznivci těchto transplantací lákají na dlouhý a zdravý život, zatímco odpůrci straší scénami jak vystřiženými z filmu Ostrov doktora Moreaua. Zdravotnické instituce mezitím nabádají k opatrnosti, ale pokrok si hledá vlastní cesty…

Vědní obory se někdy potkávají na opravdu neobvyklých místech. Vezměme si třeba historickou parazitologii – výzkum toho, jakými cizopasníky trpěli naši předkové. Aby na tuto zajímavou otázku mohli odborníci najít odpověď, tak si musí zahrát na detektivy. Ve stylu Indiana Jonese cestují po muzeích a archeologických nalezištích a vyhledávají dobře zachované lidské pozůstatky. Jen jim, pravda, nejde o zlaté artefakty, ale cosi mnohem titěrnějšího – mikroskopické zbytky parazitických organismů. V tom ovšem potřebují pomoc archeologů, takže jejich bádání vyžaduje dobrou znalost biologie, lékařství i historických disciplín. Zachovaných těl je však poskrovnu, a tak se výzkumníci musí poohlédnout i jinde. Jedním z nejvydatnějších zdrojů informací se překvapivě ukázaly být lidské výměšky.