Kořeny života i odhalení kolem neandrtálců: Pamatujete si rok 2018 v evoluci a archeologii?

MAGAZÍN - Příroda autor: Ladislav Loukota

Bádání po historii života i lidské civilizace letos doznalo hned několika překvapivých zvratů. Stále více je znát, že mimoevropské civilizace měly mnohdy vysoce pokročilé znalosti – ačkoliv je nutně ne vždy musely aplikovat ku prospěchu svých či sousedních společností. Odhalili jsme však i kořeny života, změnili definici mitochondrie a sňali i křivdu z neandrtálců. Připomeňte si, co vše evoluční vědci, archeologové a historici zjistili o nás samotných v roce 2018.

Umělecká představa neandrtálců z díla Charlese R. Knighta

Umělecká představa neandrtálců z díla Charlese R. Knighta,zdroj: Profimedia.cz

Jak vznikl život? Překvapení z oceánského zlomu nasvědčuje 'hlubinnému' scénáři

Vznik života představuje jednu z nejpalčivějších otázek moderní vědy a teorií najdeme stovky. V letošním roce se nicméně dostalo výrazné podpory jedné konkrétní – možnosti, že život vznikl na rozhraní žhavé zemské kůry a chladného oceánu. Podle nejnovějších geochemických analýz totiž u oceánských zlomů samovolně vznikají aminokyseliny, základní stavební jednotky bílkovin a potažmo těl organismů.

Cílem výzkumu se stala soustava hlubokomořských vývěrů s poetickým názvem "Ztracené město" (Lost city) nedaleko středoatlantského hřbetu. Hornina, na jejíž výzkum se badatelé zaměřili, nese jméno harzburgit a badatelé ji vyzvedli z hloubky 173 metrů pode dnem. Vyzvednuté kameny badatelé analyzovali s pomocí elektronového mikroskopu a spektroskopických metod. Krom řady různých látek při tom narazili také na "svatý grál" – aminokyselinu tryptofan. Ta přitom hraje důležitou roli i v dnešních organismech. U horkých vývěrů na dně moře ovšem vzniká zcela bez jejich přispění. Více v článku zde.

Kolonizace souše dle evoluce

Přechod organismů na souš bývá právem považován za velký milník evoluce. Ať už se jednalo o rostliny, houby nebo třeba členovce, teprve s jejich přechodem na pevnou zem vznikl globální ekosystém ve své dnešní podobě. Lidskou pozornost vždy nejvíce přitahovaly osudy svaloploutvých ryb, které v prvohorách daly základ pozemským čtyřnožcům, a stály tak i na počátku naší evoluce. Záhadou ovšem stále zůstávalo, co vlastně naše dávné předky na pevnou zem přivedlo.

Letošní práce přispěla k řešení tohoto rébusu - za vše by totiž snad mohl Měsíc.  Velký, možná až čtyřmetrový, rozdíl mezi skočným přílivem, při kterém se vlivy Měsíce a Slunce posilují, a hluchým přílivem, při kterém se naopak ruší, mohl vést k vytváření dočasných pomalu vysychajících jezírek. V těch by živočichové mohli být odříznuti a museli by se s novým prostředím vyrovnat. To podle výzkumníků mohlo vést k přizpůsobení suchozemskému prostředí. Více v článku zde

Z hlediska evoluce celého pozemského ekosystému bylo ale ještě důležitější osídlení souše vyššími rostlinami. A zdá se, že to bylo mnohem dřív, než naznačují roztroušené zkameněliny. Z řady komplexních analýz letošní studie nakonec vyplynulo, že odlišné předpoklady ohledně příbuznosti mechů, játrovek, hlevíků a cévnatých rostlin výsledky výrazně neovlivňují. Společný předek vyšších rostlin měl podle všeho žít před asi 515 až 470 miliony let. Vyšší rostliny tak vznikly daleko dříve, než se soudilo. Více v článku zde.

Lidé mohou dědit mitochondrie i po otci

Málokterý evoluční příběh je tak strhující, jako historie mitochondrií. Z mnoha rozumných důvodů se u savců předávají jen po matce, díky čemuž můžeme rekonstruovat dávné evoluční či demografické události z historie našeho rodu. No a zrovna když si tím začneme být nejjistější, přijde takový šok, jako že se mitochondrie mohou dědit i po otci.

Přesně takové "kacířství" prezentuje nový článek od rozsáhlého mezinárodního týmu lékařů a genetiků ve vědeckém časopisu Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America. A je třeba dodat, že badatelé mají svá zjištění podložená tvrdými důkazy. Více v článku zde

Dětské obětiště naznačuje synergii dějin

Operace lebky patří mezi zákrok, před jehož vidinou zamrazí pacientům i dnes. Tým z Miamské univerzity přesto přinesl důkazy o tom, že v předkolumbovském Peru jej prováděli zdejší doktoři s překvapivě vysokou profesionalitou. Objev staví do kontextu kvalitu medicíny ve srovnání se stejným obdobím v Evropě. Nejde přitom o jediné zákroky tohoto druhu u starých civilizací. Kupříkladu ve starověkém Římě byly operace lebky rutinním zákrokem. Otvor v lebce se nahrazoval plátem kovu, nejčastěji stříbrem. Je nanejvýš pozoruhodné, že ke stejnému závěru dospěli lékaři i na druhém konci světa, v kulturně zcela odříznutém prostředí. Více v článku zde

Zdaleka ne vždy však podobná úroveň pokroku musela garantovat i pokrok společenský. Jiná studie z Peru totiž odhalila také dosud největší obětiště dětí na celém jihoamerickém kontinentu. Při zřejmě jediné události zde zemřelo na 140 dětí. Ostatky dokládají, že většina dětí ve věku od pěti do 14 let měla při obřadu své tváře potřené rudou barvou. Otevřené rány v oblasti hrudi naznačují, že po rituálním namalování obličejů bylo dětem vyříznuto srdce z hrudníku. Více v článku zde

Nové metody v bádání archeologů

Ačkoliv věk nejslavnějších vykopávek zdánlivě pominul, nové zobrazovací a analytické metody nám stále umějí dát celou řadu objevů. Například laserová mapovací metoda LIDAR tak letos odhalila 60 tisíc neznámých ruin Mayů a ukázala tak, že středoamerická civilizace byla mnohem sofistikovanější a rozlehlejší společností, než jsme doposud tušili. Více v článku zde.

Podobně rozťaly DNA testy i dlouho spekulovanou identitu dvou egyptských mumií pohřbených před 4000 lety. Vědci díky tomu mohli rozlousknout oříšek, nad nímž si egyptologové lámali hlavu už od roku 1907. Hieroglyfy již tehdy odkryly část jejich příběhu. Vyplynulo z nich, že oba muži měli stejnou matku a že šlo o potomky místního guvernéra. Pohřebiště tak dostalo přízvisko "hrobka dvou bratrů".

Již od samého počátku však kolem identity dvojice panovaly pochyby. Rok po nálezu vydala antropoložka Margaret Murray práci, v níž vznáší námitky nad správností hieroglyfů či jejich překladu. "Je skoro nemožné přesvědčit sebe sama, že oba muži patří k jedné rase, natožpak jedné rodině," psala ve své analýze obou mumifikovaných těl. Řešení vyplynulo až nyní z testů příbuzenství: Oba muži skutečně měli stejnou matku, postrádali však stejného otce. Více v článku zde

Jde však jenom o vrcholek ledovce objevů. Ať už to byly objevy postulující, že Vikingové možná masově vyráběli dehet či analýza zjišťující, čím Galové balzamovali hlavy setnutých nepřátel, studium dějin letos vydatně kráčelo ruku v ruce s moderními vědeckými možnostmi.

Neandrtálci jako spasitelé

Velkého vykoupení se letos dočkali také naši někdejší příbuzní neandrtálci. Lidský druh, který byl v minulosti označován přinejlepším za primitivy, se totiž ukázal být jak překvapivě versatilní, tak i prospěšný nám samotným. Nejenže neandrtálci zřejmě ovládali základní medicínu, ale navíc se zdá, že také nejstarší jeskynní malby vytvořili právě oni. Malby odhalené ve španělské jeskyni Ardales totiž podle všeho vznikaly ve dvou oddělených obdobích. Podobně jako ve zbývajících dvou jeskyních asi před 66 tisíci let a poté ještě jednou, zhruba před 46 milénii. Vzhledem k tomu, že se moderní člověk dostal do Španělska až před 45 až 40 tisíci lety, předcházejí jej tyto umělecké projevy o zhruba 20 tisíc let. Více v článku zde

Díky neandrtálcům máme však zřejmě i lepší imunitu! Již pár let se ví, že značná část genetické informace moderních lidí pochází od neandrtálců. Větší otázkou zůstává, jaké geny nám naši evoluční "bratranci" zanechali. Další letošní výzkum ukázal, že úseky lidské DNA, jejichž původ můžeme vystopovat k neandrtálcům, nápadně často reagují s viry nebo narušují jejich specifické funkce. Pokud by úseky DNA zděděné po neandrtálcích měly na naši zdatnost nulový či dokonce záporný vliv, brzy by vymizely. Geny, které se zachovaly, tudíž musely být moderním lidem ku prospěchu. Zdá se přitom, že nám neandertálské geny snad možná mohly vypomoct při zápasení s pravěkými virovými epidemiemi. Více v článku zde

Tagy: archeologie evoluce paleontologie věda a poznání