"Polámal se mraveneček, ví to celá obora, o půlnoci zavolali mravenčího doktora…" Známou říkanku o poraněném hmyzím pracantovi slyšel v dětství snad každý. Málokdo by ale v dospělosti považoval její příběh za něco víc než pohádku. O to víc zaujme nejnovější objev, že si mravenci nejen pomáhají při zranění, ale dokonce se i vzájemně léčí.

Máte starší dieselové auto a necháváte ho v teplém počasí chvíli běžet na volnoběh? Možná s sebou vozíte více pavouků, než by vám bylo milé. Sice byla noční můra arachnofobů zaznamenaná v Austrálii, ale pavouci žijí všude a staré diesely jezdí i v Česku...

Před několika dny jsme na Neddu psali, že dávným vodním obratlovcům mohl pomoci na souš Měsíc, respektive výrazné přílivy a odlivy v období devonu. Z hlediska evoluce celého pozemského ekosystému bylo ale ještě důležitější osídlení souše vyššími rostlinami. A zdá se, že to bylo mnohem dřív, než naznačují roztroušení zkameněliny.

Přechod organismů na souš bývá právem považován za velký milník evoluce. Ať už se jednalo o rostliny, houby, nebo třeba členovce, teprve s jejich přechodem na pevnou zem vznikl globální ekosystém ve své dnešní podobě. Lidskou pozornost vždy nejvíce přitahovaly osudy svaloploutvých ryb, které v prvohorách daly základ pozemským čtyřnožcům, a stály tak i na počátku naší evoluce. Záhadou ovšem stále zůstává, co vlastně naše dávné předky na pevnou zem přivedlo. Jednalo se o náhodu, byli tam vytlačeni, nebo za celým přechodem stály nějaké dosud neznámé vlivy?

Koně Převalského, kteří se prohánějí po mongolských stepích, byli považováni za poslední divoké koně na světě. Nová studie mezinárodního týmu vědců ale tuto hypotézu vyvrací a přepisuje dějiny koní. Robustní zvířata s tlustou kůží a kartáčovitou hřívou jsou ve skutečnosti zdivočelými potomky koní kdysi ochočených příslušníky takzvané botajské kultury. A jsou tu ještě další překvapení. 

Migrační trasy moderních velryb můžeme sledovat pomocí dálkového snímkování, lokátorů a dalších technických vymožeností. Ani ty nejlepší "hračky" nám ale neřeknou o chování velryb všechno. Zcela nepoužitelné jsou potom při studiu vymřelých kytovců. Otázky, zda migrovaly už nejstarší třetihorní velryby, kudy jejich trasy mohly vést, nebo jaké faktory prostředí migraci ovlivňovaly, proto donedávna zůstávaly záhadou. Jak se ale nově ukazuje, takřka dokonalý záznamník o pohybech dávných kytovců možná zachovali svijonožci přisedlí na jejich tělech.