To, že dinosauři nevymřeli, dnes ví každé malé dítě. Pravda, už se nesetkáme s takovými obry, jako byli Tyrannosaurus rex nebo Diplodocus. S dominancí obřích plazů ve všech suchozemských ekosystémech už to také není tak růžové, jako bývávalo. Jedna linie dinosaurů však vymírání na konci druhohor přežila a my se s jejími potomky setkáváme dodnes. Jde samozřejmě o ptáky. Konkrétní evoluční cesta, na které se z dvounohých teropodních dinosaurů stali drobní, obratní a aktivně létající ptáci, ale pořád skrývá řadu tajemství. Jedním z nich je, jak a kdy se vyvinul zobák a další typické rysy ptačí lebky.

Pterosauři, okřídlení bratranci dinosaurů, vládli nebi přibližně 150 milionů let. Jejich éru ukončil až před 65 miliony lety pád meteoritu na konci období křídy. Paleontologové se dříve domnívali, že tou dobou žilo už jen posledních pár ptakoještěrů. Nové nálezy ale odhalily, že koncem období křídy na Zemi stále ještě žilo několik linií a druhů pterosuarů.

Archaeopteryx je jeden ze symbolů dinosaurů podobných ptákům, přesto jeho letecké schopnosti nebudí příliš důvěru. O tom, zdali slavný archaeopteryx mohl sám létat, anebo jen plachtit, se dlouho vedou spory. Nejnovější práce využívající detailních rentgenových snímků se však staví na stranu toho, že ikonický archeopteryx mohl létat minimálně stejně neohrabaně jako křepelky.

Klíště na sobě našel někdy přisáté prakticky každý. Tito drobní roztoči patří mezi nejrozšířenější krvesajné členovce na světě. Už jen pocit, že na sobě člověk hostí parazita, není nic příjemného, o možném přenosu bakteriálních a virových infekcí nemluvě. Jak ale vyplývá z posledních nálezů, "klíšťáci" nejsou žádnou horkou novinkou. Tělíčka zalitá v jantaru dokazují, že klíšťata prosperovala už v druhohorách a ráda si smlsla dokonce i na dinosauří krvi.

Pterosauři byli jednou ze tří skupin obratlovců dokonale přizpůsobených aktivnímu letu. Zatímco ptáky a netopýry můžeme potkat i dnes, létající plazi definitivně odešli ze scény spolu s neptačími dinosaury před 65 miliony let. I proto je obestírá aura tajemství, kterou se jen občas podaří prorazit některému paleontologovi. 

Na první pohled se může Země zdát jako docela příjemné místo k životu. Při pohledu z dlouhého časového hlediska se ale nacházíme na střelnici. Naši planetu každou chvíli zasáhne větší či menší vesmírné těleso. Události jako dopad tunguzského meteoritu, které sice nemají celoplanetární následky, ale i tak mohou z povrchu zemského vymazat větší město, nastávají zhruba jednou za sto let. Dopady daleko nebezpečnějších těles, které mohou vést k dalekosáhlým změnám klimatu a hromadným vymíráním, jsou daleko vzácnější.