Nejslavnější planetou s prsteny je sice Saturn, rozhodně však nejde o jediného majitele podobných prstýnků. Všichni plynní obří ve sluneční soustavě disponují nějakými prsteny z prachových částeček. Nejnovější studie ale odhalila, že ty kolem Uranu jsou v kontextu naší soustavy zřejmě unikátní!

I když se hledání mimozemského života často zjednodušuje na "nalezení mikrobů", ve skutečnosti je možné život detekovat i nepřímo. Zejména v případě exoplanet se tak mluví o hledání biosignálů třeba ve formě specifických plynů, které snad budou teleskopy umět odhalit i na vzdálenost mnoha světelných let. Pro podobné pátrání však nemusíme jít jenom do cizích hvězdných systémů. Také na Marsu usilovně probíhá hledání potenciálního biosignálu ve formě metanu. Zatím však mnoho výsledků nepřineslo.

I když od lednového přeletu sondy New Horizons kolem planetky Ultima Thule uplynul už nějaký ten pátek, pomalý přenos dat z vesmíru k nám dorazil s podstatnými informacemi až nyní. Astronomové mají v rukou údaje z kamer, spektrometrů a lapačů kosmického prachu, které prozrazují, že planetka je prvním objektem Kuiperova pásu, který jsme měli možnost navštívit. Obsahuje materiál, z něhož vznikla samotná sluneční soustava, a tak v ní astrologové mohou číst jako v knize.

Trpasličí svět Pluto možná není členem klubu "skutečných" planet, to ale rozhodně neznamená, že ztrácí na významu. Již druhá práce naznačuje, že pod jeho povrchem by mohl být přítomný rozměrný tekutý oceán. Zdali je z vody, tekutého metanu či dusíku, sice ještě nevíme - a dlouho ani vědět nebudeme. Potvrzuje to ale, že tekutiny jsou ve vesmíru nejspíše čímsi zcela běžným. 

Krátce před počátkem civilizace, před 12 800 lety, pomalu s koncem poslední doby ledové ustupovaly pevninské ledovce. Průměrné teploty rostly. Pak se však stalo cosi, co globální klima na další milénium nečekaně opět ochladilo o dva až šest stupňů Celsia! Vrší se důkazy, že ono nešťastné prodloužení poslední doby ledové mohlo mít kořeny v dopadu komety na zemský povrch.

Akční rádius a obecně i jakékoliv možnosti současných kosmických lodí a sond jsou omezeny množstvím paliva či pohonné látky, které si s sebou "přivezou ze Země". Každý kilogram takto vynesené pohonné látky je však velmi drahý. Vědci se proto v poslední době zabývají způsoby, jakými by si kosmické lodě nebo sondy mohly samy opatřovat pohonné látky ze zdrojů mimo Zemi. Nabízí se mimo jiné získávání pohonných látek z asteroidů či z jiných menších těles Sluneční soustavy, která mají výrazně slabší gravitační pole než Země.