Pokud chceme jednou na Rudé planetě zapustit kořeny, bude k tomu potřeba najít a extrahovat i místní zdroje vody. Zdá se však, že nedostatku životodárné tekutiny se na Marsu bát nemusíme. Nová studie s využitím radaru pronikajícího hluboko pod marťanský povrch totiž odhalila, že u severního pólu Marsu je vody možná až příliš mnoho.

Trpasličí svět Pluto možná není členem klubu "skutečných" planet, to ale rozhodně neznamená, že ztrácí na významu. Již druhá práce naznačuje, že pod jeho povrchem by mohl být přítomný rozměrný tekutý oceán. Zdali je z vody, tekutého metanu či dusíku, sice ještě nevíme - a dlouho ani vědět nebudeme. Potvrzuje to ale, že tekutiny jsou ve vesmíru nejspíše čímsi zcela běžným. 

Krátce před počátkem civilizace, před 12 800 lety, pomalu s koncem poslední doby ledové ustupovaly pevninské ledovce. Průměrné teploty rostly. Pak se však stalo cosi, co globální klima na další milénium nečekaně opět ochladilo o dva až šest stupňů Celsia! Vrší se důkazy, že ono nešťastné prodloužení poslední doby ledové mohlo mít kořeny v dopadu komety na zemský povrch.

Pozemské kosmické lodě mají o další vesmírný zářez víc! Japonská sonda Hayabusa2 totiž úspěšně "přistála" svým hlavním modulem na asteroidu Ryugu a odebrala z něj vzorky horniny. Vzorek bludného kosmického kamene se má za necelé dva roky vrátit na Zem a povědět nám více o svém složení. Hayabusa2 tak završila hlavní cíl své mise – alespoň prozatím.

Po šesti letech jsme se nejspíše dočkali objevu (staro)nového přirozeného satelitu Neptunu. Astronomům ze SETI Institutu se totiž podařilo v pozorováních Hubbleova kosmického teleskopu potvrdit existenci malého měsíce pojmenovaného Hippocamp (počeštěně také Hippocampus alias mořský koník). Poprvé jej astronomové detekovali již v roce 2004, ale až nyní byla původní pozorování potvrzena.

"Nejbližší" budoucnost Slunce je nejspíše mnoha lidem známá - do pěti miliard let dojde uvnitř Slunce palivo pro stávající typ reakce a hvězda se začne měnit v rudého obra. Během této etapy dost možná pohltí i Zemi. Tou dobou však už na jejím povrchu život s nejvyšší pravděpodobností nebude. Jakmile za zhruba další jednu až dvě miliardy let dojde na kolaps vnějších částí solární atmosféry, sluneční soustava se přemění na "planetární mlhovinu". Spolu s tím se zbylé sluneční jádro stane tzv. bílým trpaslíkem. Jak ten bude následně chladnout, bude se stávat trpaslíkem černým. Takový proces pak může trvat desítky až stovky miliard let. Nyní víme více o tom, jak detailněji vypadá.