Před pár dny proletěla médii zpráva, že paleontologové identifikovali nejstarší známé zkameněliny rostlin. S uvedeným stářím 1,6 miliardy let mají tyto pozůstatky ambice posunout naše představy o vývoji řas pěkných pár milionů let dozadu. Jak moc průkazné ale nalezené fosilie jsou? Liší se nějak od dalších "nejstarších" ale později zpochybněných nálezů?  A pokud skutečně mají uvedený původ, jak se to odrazí na našich představách o evoluci pozemského života?

V pohádkách bývá největším žabím tajemstvím skutečnost, že jde o zakleté prince. V reálném světě nás na těchto bezocasých obojživelnících může fascinovat první poslední – jejich vývoj z rybovitých pulců, péče o mladé, lovecké schopnosti, jedy a halucinogeny, které vylučují, nebo třeba skákání jako velmi efektivní způsob pohybu. Jednu z jejich největších tajností ale odhalili vědci až docela nedávno: UV paprsky dokáží nabít kůži některých druhů tak, že v jiném barevném spektru silně září do okolí.

Kdo nikdy neslyšel o archeoptryxovi, jako by nežil. Působivé zkameněliny známého "praptáka", který snoubil znaky moderních opeřenců a dinosaurů, získaly podobnou slávu jako Tyranosaurus rex nebo Brontosaurus. Kvůli nápadně mozaikovité stavbě těla jej řada dobových výzkumníků neváhala označit za podvrh. Jak ale ukazují fosilie nalezené v posledních letech především v Číně, archeopteryx byl mezi nejrůznějšími dinosaury koketujícími s peřím, křídly a letem ještě "nejnormálnější".

Barrandien, oblast mezi Prahou a Plzní, která nese jméno po francouzském inženýru a paleontologovi Joachimu Barrandovi, představuje jednu z největších studnic našich znalostí o prvohorním světě. Přestože paleontologický výzkum na tomto území sahá až do hloubi 19. století, místní bohatá naleziště mají stále co nabídnout. Dokazuje to i výzkum Lukáše Laibla z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, který spolu s kolegy ze stejného pracoviště a ze Španělska zdokumentoval nové, dosud nevídané, detaily o larvách trilobitů, jejich vývoji a odlišnostech tohoto vývoje v různě položených oblastech.

Třebaže se tomu nechce věřit, poslední mamuti srstnatí vymřeli až před 4000, možná dokonce jen 3700 lety. Jejich pozdní populace se už dávno neproháněly stepí a tundrou Eurasie. Přežívaly zcela izolovaně na ostrovech při severním a východním pobřeží Sibiře. 

V evolučním měřítku mezi sebou paraziti a jejich hostitelé vedou nesmiřitelný boj. Nový evoluční vynález, adaptace, jedné strany, má nevyhnutelně za následek evoluční protitah soupeře. Zvýšení odolnosti nebo efektivity infekčních stádií parazita vede ke zdokonalení obranných linií hostitele – ztluštění kůže, okyselení žaludečních šťáv, nebo třeba zlepšení zraku a poznávacích schopností, které příslušníkům hostitelského druhu umožní se nákaze vyhnout. Mezitím už ale přírodní výběr tlačí parazity ke zdokonalení stávajících metod nákazy, nebo vyvinutí úplně nových způsobů, jak se hostiteli dostat "pod kůži".