Těla všechny živých bytostí jsou fascinujícími biochemickými továrnami, které den za dnem mění kyslík a stravu na nejrůznější proteiny nezbytné pro správný chod organismu. Způsob, jímž se tak děje, je daný i tím, jak jsou jednotlivé buňky uspořádány do vyšších struktur nazývaných tkáně. Kdybychom tuto strukturu uměli libovolně měnit, mohli bychom možná přijít se zcela novými léky a principy fungování života samého. Výrazný krok k tomuto cílí nyní provedla studie, které se podařilo právě takové tkáně experimentálně vytvořit s pomocí laserového paprsku. 

Na první pohled to bude znít jako poznatek ze světa astrologie – nejnovější práce se domnívá, že Jupiter a Venuše ovlivňují dění na Zemi! Namísto vlivu na to, že blížence a štíry čeká výhra v loterii, je však impakt našeho planetárního okolí daleko hůře měřitelný. Zdá se totiž, že oba světy v řádu stovek tisíců let nepatrně, v součtu však znatelně hýbou pozemským klimatem. A zdá se, že tento cyklus sahá nejméně 200 milionů let do minulosti.

To, že dinosauři nevymřeli, dnes ví každé malé dítě. Pravda, už se nesetkáme s takovými obry, jako byli Tyrannosaurus rex nebo Diplodocus. S dominancí obřích plazů ve všech suchozemských ekosystémech už to také není tak růžové, jako bývávalo. Jedna linie dinosaurů však vymírání na konci druhohor přežila a my se s jejími potomky setkáváme dodnes. Jde samozřejmě o ptáky. Konkrétní evoluční cesta, na které se z dvounohých teropodních dinosaurů stali drobní, obratní a aktivně létající ptáci, ale pořád skrývá řadu tajemství. Jedním z nich je, jak a kdy se vyvinul zobák a další typické rysy ptačí lebky.

Nejnovějším hitem populárně vědeckých webů je značně kontroverzní evoluční studie, která je označována jako "důkaz", že chobotnice nepocházejí ze Země, nýbrž jde o import z vesmíru. Jak už to v podobně šokantních "zjištění" chodí, celá věc je poněkud méně podložená, než bylo záhodno. V duchu odpovědi na většinu článků, které končí otazníkem, tak můžeme již nyní sdělit "Ne, chobotnice k nám z vesmíru nejspíše nepřiletěly". To však neznamená, že ve spekulativní rovině nemá zdroj celého zjištění některé zajímavé závěry.

Lidská historie umí čas od času připomenout krutosti, vedle nichž blednou i nejbujnější fantazie mistrů hororu. Příkladem je nejnovější nález archeologického týmu na severu Peru: Dosud největší obětiště dětí na celém jihoamerickém kontinentu. Při zřejmě jediné události zde zemřelo na 140 dětí.

Ani na konci druhého desetiletí 21. století nepřestává být Parkinson velkým strašákem. Podle posledních údajů trpělo po celém světě Parkinsonovou chorobou v roce 2015 nejméně 6,2 milionu lidí (pravděpodobně více nediagnostikovaných) a způsobila přes 117 tisíc úmrtí. Experimentální elektrická stimulace mozku však umí hrozivé příznaky utlumit – a díky novému objevu možná kráčí vstříc širší aplikaci.