Jak nás učí pohádka o Červené Karkulce, když zvíře spolkne svou kořist, ještě nemusí mít vyhráno. Pravda, velcí dravci mají ve zvyku svou kořist před pozřením roztrhat. Po zásahu dřevorubce by tak zřejmě Karkulka nevyšla ven z vlčích útrob v původním stavu. U jiných predátorů by ale mohla mít daleko větší štěstí. Vyprávět by mohly hlavně žáby, z jejichž trávicího traktu nezřídka uniknou různé larvy, brouci, ale i malí hadi. O moc lépe na tom al nejsou ani ryby, nebo dokonce ptáci, jejichž trávicím traktem mohou beze skvrnky projít nestrávení plži. I v takovém případě by ale hrdinka dětské pohádky mohla jen tiše závidět pravému přeborníku v přežívání zdánlivě ztracených situací – brouku prskavci.

Postávat v pálícím římském, potažmo vatikánském sluníčku není samo o sobě žádný med. Ale pokud při tom ještě máte na hlavě těžkou železnou helmu, v ruce starodávnou halapartnu a jste nacpaní do pestrobarevné historické uniformy, je to jen něco pro ostré hochy z papežské Švýcarské gardy. Ale i jim by se teď mohlo trochu ulevit.

Stephen Hawking pracoval do posledních dní, stále přicházel s novými teoriemi a nepřestával ty stávající přibližovat široké veřejnosti tak poutavě, že jeho knihy leží na poličkách knihoven i lidem, kterým fyzika příliš neříká. Jeho děl se prodaly miliony kusů, na jeho přednášky se stály fronty, i protože si publikum dokázal získat smyslem pro humor i sebeironii.