V Česku to sice nebyla zas taková bomba, ale jinde ve světě internet na sklonku roku dobyla nový výzva – tentokrát figurínová. Její pointou bylo zůstat bez hnutí a dokonale imitovat zátiší s figurínami. Do této výzvy se zapojila dokonce i americká politička Hillary Clintonová, přestože je už v úctyhodném věku a navíc měla rozjetou předvolební kampaň. Zdaleka nejlépe se toho ale zhostila posádka vesmírné stanice. 

Když prší, je to jako by se do jejího těla zapichovaly miliony jehliček. Každý lok sousto ji v krku pálí jako šlehání kopřiv, o koupání v bazénu si může nechat jenom zdát. Rachel Wawricková, jejíž příběh přináší britský server BBC, je jedním ze zhruba třicítky lidí na světě, kteří mají jednu z nejhorších možných alergií – na vodu.

O prostředí mořských hlubin se někdy mluví jako o poslední neprozkoumané oblasti na Zemi. Třebaže se ve světle moderních metod dálkového průzkumu takové řeči mohou zdát přehnané, každá další výprava do hlubin jim dává za pravdu.

Třebaže se nám to může zdát zvláštní, anatomická stavba velké části savců, včetně našich nejbližších příbuzných, se od lidské v jednom důležitém aspektu liší. Spíše pravidlem, než výjimkou, je mezi savci přítomnost pyjové kosti. Žerty stranou, pyjová kost představuje u druhů, které se její přítomností mohou chlubit, důležitou podporu při pohlavním styku. Její velikost je extrémně různorodá a na první pohled je zřejmé, že kost má za sebou velmi bouřlivé evoluční změny. Proč se ale u některých savců vyskytuje, zatímco jinde chybí? Měl ji i společný předek všech savců? A proč v evoluci člověka vymizela?

Není tomu tak dávno, co vědecké týmy světových mocností – Spojených států, Velké Británie, Ruska, ale třeba také Japonska – závodily o první navrtání tajemných podledovcových jezer ve věčně zmrzlé Antarktidě. Srovnatelné útvary se nikde jinde na světě nevyskytují. Kontinentální ledovcový štít se v dnešní době nachází kromě Antarktidy už jen v Grónsku, tam jsou ale podložní nádrže periodicky propojené s povrchem. Antarktická podledovcová jezera oproti tomu mohou být odříznutá pod kilometry ledu až miliony let.

O tom, že se jazyky v čase mění, nemůže být pochyb. Nemusíme jít ani tak daleko, jako do renesance – stačí porovnat dnešní češtinu třeba s tím, jak se mezi sebou bavili naši předkové před sto lety. Když vyrazíme dále do minulosti, můžeme sledovat příbuzenské vztahy mezi jednotlivými jazyky a jejich spojování do jazykových rodin, jako je například indoevropská.