Kousáním přenosná rakovina ďáblů medvědovitých, známějších jako tasmánští čerti, patří mezi úzkou skupinu bizarních parazitů, jejichž předci byli příslušníci téhož nebo blízce příbuzného druhu. Šlo o rakovinné buňky, které shodou náhod získaly schopnost nakazit i další jedince. 

Numerické schopnosti neboli početní výkony nejsou jen výdobytkem lidské mysli. Zvládá je i řada zvířat, která by bez počítání nemohla zvolit optimální postup při shánění potravy, námluvách, interakcích uvnitř i vně skupiny nebo při migraci. Určité početní základy jsou zkrátka nezbytnou podmínkou přežití ve volné přírodě.

V současnosti můžeme na nebi spatřit dvě skupiny aktivně létajících tvorů: ptáky a netopýry. V druhohorách bychom se ale mohli místo létajících savců setkat se skupinou starší – dnes již vymřelými ptakoještěry, kteří na rozdíl od všeobecného přesvědčení nepatřili mezi dinosaury a (na rozdíl od ptáků, kteří se z dinosaurů vyvinuli) tvořili samostatnou větev druhohorních plazů. Délka jejich vlády, impozantní vzhled a leckdy úctyhodná velikost provokují lidskou představivost dodnes. 

Moderní člověk, Homo sapiens sapiens, má svůj původ v Africe. Ze své kolébky na černém kontinentu se do světa vypravil až před nějakými 100 000 lety. Nutno nicméně podotknout, že ve velkém stylu. Asií, Evropou, Austrálií a Amerikou se prohnal jako uragán a postupně obsadil téměř všechny myslitelné oblasti. 

Podle řady nepřímých důkazů se zdá pravděpodobné, že život vznikl na naší planetě krátce po jejím vzniku. Jakmile se před necelými čtyřmi miliardami let utvořil pevný povrch, vysrážely oceány a skončilo intenzivní bombardování meteority charakteristické pro fázi utváření Sluneční soustavy, měl cestu otevřenou. Přímých důkazů – konkrétních zkamenělin starobylých organismů – je ale pomálu. 

Od doby, kdy jsme počátkem 80. let na snímcích sond Voyager poprvé zblízka spatřili Saturnův měsíc Enceladus, zůstal tento maličký měsíc ve světle pomyslných reflektorů. Jeho jasný ledový povrch je v jižní části měsíce téměř prostý kráterů, což ukazuje na jeho nízké stáří, a tedy aktivní geologii obnovující povrch. Přítomnost v nejhustší části Saturnova prstence E naznačovala možnost gejzírů doplňujících prstenec ledem. Mohl by i měsíc tak malý, že je průměrem srovnatelný se západo-východní délkou České republiky, hostit vnitřní oceán? Následná pozorování ukázala, že mohl, a čeští vědci z Katedry geofyziky spolu s belgickými a francouzskými spolupracovníky nyní velmi upřesnili hloubku oceánu a sílu ledové kůry měsíce. Ta je tenčí, než jsme se dříve domnívali.