Lidstvo už od svých skromných počátků ovlivňuje všechna prostředí, do kterých vkročí. Jedním z důsledků této činnosti je, že přímo i nepřímo usměrňuje selekční tlaky působící na místní organismy. Ať už cíleně, jako například při šlechtění, nebo zcela neúmyslně tak usměrňuje jejich evoluci. Třeba intenzivní lov slonů pro kly má za následek jejich zmenšování a přibývání jedinců postrádajících kly úplně. Podobně vytváří nadměrný rybolov tlak na zmenšování těl lovných druhů a urychlení jejich vývoje.

Fenomén parazitismu není v přírodě žádnou výjimkou. Dokonce je možné, že se získáváním energie a živin na úkor jiného organismu při jejich dlouhodobém soužití živí většina pozemských druhů. Jeden typ parazitického vztahu však ani dnes svou až hororovou makabrózností nepřestává uchvacovat fantazii laiků i odborníků. Jde o parazitoidy, organismy, jejichž potomstvo se vyvíjí v úzkém soužití s hostiteli, přičemž je pomalu zabíjí až do konečného pozření. 

Sir Isaac Newton dopsal poslední slovo, odložil brk a s lampou přešel k masivnímu stolu. Konečně měl chvíli i na, podle svého názoru, důležitější obor bádání - připravil si skleněnou nádobu, naplnil ji čirým roztokem a vedle odměřil soli kovů, které do nádobky nakonec opatrně vpravil. Jako mávnutím kouzelného proutku začal na dně růst kovově zbarvený stromek. Myslitel, který bude pozdějšími generacemi považován za jednoho z nejvýznamnějších fyziků, spokojeně pokýval hlavou. Měl za to, že se mu podařilo objevit tajemství života.