Trilobiti jsou jedněmi z nejznámějších a nejprozkoumanějších pravěkých tvorů. Jejich zkameněliny se nachází v prvohorních vrstvách celého světa. V tuzemsku navíc trilobitům na popularitě přidává fakt, že jsou jejich pozůstatky nerozlučně spojené s rozvojem české paleontologie. Za zmínku v tomto ohledu stojí zejména Barrandien, oblast mezi Prahou a Plzní proslavená mnoha skvělými nalezišti pozůstatků prvohorních tvorů. 

Vydry si obvykle spojujeme s roztomilými obyvateli vodních toků, kteří prosluli svou hustou kožešinou. Kvalitní kožich je také důvodem, proč se s vydrami dnes setkáváme už jen řídce. Opravdoví milovníci živočišné říše si vybaví snad ještě impozantní a vysoce inteligentní vydry mořské ze severního Pacifiku, které mohou dosáhnout až váhy okolo čtyřiceti kilogramů a žádný problém jim nedělá ani louskání mušlí pomocí kamenů. Ani ty se ale nemohou rovnat třetihorním vydrám, které se podle čínských paleontologů proháněly mokřady provincie Jün-nan před zhruba šesti miliony lety.

Určitě jste si již mnohokrát posteskli, o kolik hůř chutnají zimní rajčata v porovnání s těmi letními. Dlouhý transport z teplejších krajů si vybírá svou daň, nemluvě o skladování, které často nemusí být ideální. Dlouhá doba od sklizně na stůl navíc vede k přednostnímu výběru variet s tuhou slupkou, které lépe odolají otlačení, a to bez ohledu na jejich další vlastnosti. Zkrátka, rajčata v zimních měsících nestojí za nic.

Na naší planetě se můžeme setkat s nejrozmanitějšími přírodními útvary. Většina těchto pozoruhodností – ať už mají základ v činnosti země, větru, vody, nebo živých organismů – má však jednoduché a většinou prozaické vysvětlení. Jen několik z nich pořád svému objasnění vzdoruje. Mezi tyto záhadné útvary můžeme zařadit i Namibijské vílí kruhy – několik jednotek až desítek centimetrů široké kruhy holé zeminy obklopené útlým pruhem zeleně, které se opakují na ploše stovek kilometrů čtverečních. 

Všichni živí obyvatelé naší planety sdílejí společného předka, který obýval horké vody dávné Země zhruba před čtyřmi miliardami let. Na nejhlubší úrovni potom můžeme dnešní pozemské organismy – jeho potomky – rozdělit do tří hlavních skupin. 

Schopnost echolokace neboli orientace v prostoru pomocí zvukových vln je bezpochyby jedním z vrcholů živočišné evoluce. Její nejrozvinutější formou se mohou chlubit kytovci a netopýři, s určitými základy se ale můžeme setkat také u některých ptáků, rejsků a dalších drobných savců. Člověk má v tomto ohledu smůlu. Ať už jitří toto "vidění pomocí sluchu" naši fantazii sebevíc, žádný z našich smyslů se mu ani neblíží.