Ještě v polovině 70. let vědci předpokládali, že jsou všechny pozemské ekosystémy závislé na slunci. Záření naší životodárné hvězdy totiž umožňuje fotosyntézu, neboli spojování jednoduchých látek jako je voda a oxid uhličitý do složitějších organických látek – cukrů. V biologii potom mělo trochu nadneseně platit, že kam nemůže světlo, nemusí ani doktor. 

Příběh Howarda Cartera, britského egyptologa a objevitele Tutanchamonovy hrobky, obletěl svět. Inspiroval celé generace egyptologů a zásadním dílem přispěl ke zviditelnění do té doby poněkud obskurního oboru. Stejně tak dal vzniknout romantickým představám o božských faraonech, jejich kletbách a vraždících mumiích, které se staly nedílnou součástí literární a filmové kultury. Rozhodně ale neplatí, že by se okolo místa faraonova posledního odpočinku určité záhady nenašly. Můžeme si jen domýšlet, jak překvapený musel Carter být, když na boku mumie z doby bronzové našel prvotřídní železnou dýku…

Afrika je kolébkou lidského rodu. Madagaskar, rozlehlý ostrov ležící asi 500 kilometrů od jejího jihovýchodního pobřeží, tak měli první lidé doslova na dlani. Když se ale cestovatelé a výzkumníci zaposlouchali do mluvy místních lidí, zjistili, že tu něco nehraje.

Vše, co se děje nejen v kuchyni, je výsledkem chemické reakce. Vědou se dá vysvětlit a zvrátit množství pověr, které mezi kuchaři kolují. Třeba o tom, že se má maso nechat zatáhnout, aby si uchovalo šťávy. 

Plastové skládky, které vyrůstají na dně oceánů, dnes už nikoho nepřekvapí. Biliony větších či menších kousků plastů se ale vznáší i na hladině. Mapa ukazuje, kde se tyto oblasti s největší koncentrací nacházejí. Je jich plné i dovolenkové Středozemní moře.

Často můžeme zaslechnout, že lidská evoluce v podstatě skončila. Ne, že by se lidé nemohli svému prostředí nadále přizpůsobovat, ale už to nemají zapotřebí. Lidská kultura spojená s takovými vymoženostmi jako je bydlení, odívání, sociální péče a pokročilé zdravotnictví podle těchto názorů odsunula evoluci na druhou kolej.